Tento článek jsem napsala koncem října 2017, bylo to období, které s oblibou označuju za „počátek rozpadu“. V té chvíli se totiž začalo rozpadat vše, co jsem kolem sebe dovolila vystavět a čím jsem se nechala vláčet. Tehdy jsem si uvědomila, že chci věci jinak a za měsíc a kousek na to vznikla vize projektu Skrytá Bohyně v nás. A pár měsíců na to jsem odešla z práce, která už mi nedávala smysl a našla si jinou, lépe placenou a pro mě smysluplnou 🙂 Občas je fajn se ohlédnout, protože uvidíte tu dálku, kterou jste zvládli 🙂 A tohle ohlédnutí chci dnes s vámi sdílet, protože jste možná právě teď na svém počátku rozpadu a bojíte se udělat první krok 🙂
Poslední týdny se nesou ve znamení připomínek mé smrtelnosti. Nejdřív mě to děsilo, teď už jsem klidná…
Začalo to lekcí na firemní akci, kdy jsem ztratila kontrolu a pak si vůbec nepamatovala, jak jsem se dostala domů. Můj anděl strážný si opravdu máknul. Každý den mu za to děkuji…
Týden na to se ke mně dostal film „Následuj hlas srdce“ nebo tak nějak, nevím přesně. Zpočátku se to tvářilo jako klasická romantická slátanina, až do chvíle, kdy se u hlavního hrdiny našla rakovina a bylo jasné, jak film skončí… Musím říct, že dlouho jsem se nenabrečela tolik, jako u toho filmu. Na pohřbu měl jeho nejlepší kamarád proslov ve smyslu, že i když žil jen 24 let, tak si užíval každý jeden den naplno a nepromarnil jedinou příležitost.
Asi nemusím zdůrazňovat, jak moc mě příběh zasáhl. To jsem poprvé začala uvažovat, jestli bych mohla říct o sobě, že jsem si každý den užila… Jasně, naučila jsem se ctít své hranice a řídit se víc srdcem a intuicí než rozumem, dělám věci, které mě baví, ale žiju skutečně to, co chci a co cítím? Nebo se nechávám ukonejšit pohodlností a větou, která je největším zabijákem snů? (Kdybyste nevěděli, o jaké větě to mluvím, tady je: „Nebudu to hrotit.“) Pokud jde o sny, které si chceme splnit, tak to zkrátka musíme hrotit! A s rukou na srdci a naprosto syrovou upřímností bez výmluv… Nedělám to, co bych mohla, abych žila tak, jak skutečně chci…
Pod tíhou běžných událostí jsem však tohle přemýšlení opět odložila a řešila věci „tady a teď“.
A pak se mi tohle téma připomnělo článkem, v němž se autorka věnuje právě tématu smrtelnosti a že si každý večer pokládá otázku, jestli by byla v pohodě s tím, kdyby zítřek zkrátka nepřišel. S hrůzou jsem zjistila, že moje odpověď je NE. V poslední době mám pocit, že se nechávám semlít povinnostmi a prostor pro sebe a své sny vlastně nemám.
Abychom si rozuměli, miluju být matkou a trávit čas s Valentýnou a beru i to, že to s sebou přináší i některé méně příjemné povinnosti, moje práce v Callcentru na půl úvazku mě baví, ale co se týče seberealizace, moc naplňující to není.
To mě přivedlo na další námět k přemýšlení. Co chci OPRAVDU dělat? Co mě naplňuje? Pro odpověď jsem nemusela daleko. Chci pracovat se ženami, ať už v rámci kosmetického poradenství pomáhat řešit problémy s pletí nebo v rámci ženských kurzů pomáhat najít cestu zpět k sobě samé. To jsem já a tam se můžu rozvíjet a růst. A tak se stalo, že jsem to „začala hrotit“. Začala jsem se opět více věnovat kosmetickému poradenství a vyhradila si čas na tvorbu seminářů pro ženy. Přišlo ke mně spoustu nových námětů a nápadů, které zpracovávám a už se těším, až je pustím do světa!
A tak na závěr bych jen chtěla říct, že pokud také cítíte, že to, jak žijete, není úplně „ono“, nastal čas to začít hrotit… Protože zítra už může být pozdě…
