Spěch. Hlavně tam být včas. Ušetřit minuty, udělat myšku a předjet vozidlo před sebou. Pořád někam spěcháme. Pořád se za něčím honíme. A proč vlastně?
Kam pořád spěcháme? Dohoníme čas?
Nedávno jsem kvůli bezohlednosti jiných řidičů několikrát málem havarovala. Vždy, když mě něco takového mine, poděkuji za ochranu a za to, že jsem zůstala celá. Že jsem stále živá a zdravá. Vždy mi pak vyvstane na mysl otázka: Kdy se stalo, že jsme si přestali vážit života? Bereme jako samozřejmost, že tady budeme i zítra? A kde se vzal ten šílený zvyk riskovat zbylé roky pro minuty, jen abychom byli někde dřív?
No schválně:
Bude mít za pět let (nebo už za týden) význam, že jste teď přišli o 5 (10, 15, nebo 20) minut později?
Chápu tohle nastavení. Taky jsem ho měla. Házela jsem běžně na silnicích myšky, projížděla na poslední chvíli na červenou… To si fakt tak málo vážíme toho, co máme? Toho, kdo na nás čeká doma a toho, komu bychom chyběli, kdyby se nám cokoliv stalo?
Mám se ráda. Miluju svůj život a ocenila bych, kdyby to tak měli i ostatní, protože by svět byl hned bezpečnějším místem.
Uvědomme si, prosím, že čas tady na Zemi je to nejvíc, co máme. Život je dar a pár minut nestojí za to, abychom to vše obětovali. Často se říká, že když nejde o život, jde o hovno. Myslete na to, až zase budete někam spěchat.
Chtěla bych vás vyzvat, abyste si dělali víc času na sebe, své nejbližší. A taky se dneska večer zastavte a uvědomte si, co všechno máte. Jsme programováni na to, abychom si všímali, co nám chybí. Ale když se naučíme si v hlavě tuto výhybku přehodit a všímat si toho, co máme. A tady a teď máme vše, co potřebujeme.
Pokud vám dělá problém udělat si čas na sebe, mám na to skvělý trenažér: 21 dní sebeláskových afirmací do vašeho e-mailu. Zdarma.
