…aneb jak mi konečně došlo, proč mi začalo stagnovat podnikání, lidi přestali číst mé newslettry a celkově šlo málem všechno do kopru.
Hned na úvod: mám se ráda. A pořád zjišťuju, že je kam růst. To koneckonců říkám pořád… a hlavně, z vlastní zkušenosti vím, že to tak zkrátka je. Nacházím stále nové dimenze a způsoby, jak žít sebelásku.
A teď k pointě.
Dlouhodobě jsem se uzavřela vztahům. Prostě jsem se bála, a tak jsem zůstávala v pomyslné „bezpečné“ zóně, což byl vztah-nevztah s otcem mé dcery Valentýny. Jenže když si dlouhodobě zahráváte s ohněm, tak se může stát několik věcí: Vůbec nic, úplně všechno, nebo to nezůstane bez následků.
U nás to nezůstalo bez následků.
Otěhotněla jsem. A že jsem těhotná, jsem zjistila na Valentýniny 7. narozeniny. Byla to směsice šílených pocitů. Radost, vztek, beznaděj, strach, láska.
Řešili jsme, co s tím. Dlouho jsem přemýšlela, no zvítězila láska. Láska k tomu uzlíčku nového života, co se ve mně zrodil. Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Taky jsem věděla, že na to budu sama. Zase. A tím pádem jsem se ještě více uzavřela.
Věděla jsem, že reakce okolí nebudou povětšinou pozitivní, ne kvůli těhotenství jako takovému, ale kvůli tomu, s kým své další dítě čekám.
A reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Ve finále z toho vzniklo přesvědčení z nadpisu. Uvěřila jsem na základě soudů ostatních, že se nemám ráda dost. Vlastně jsem začala pochybovat o tom, jestli se vůbec mám ráda, když jsem si nechala líbit spoustu věcí, nad kterými bych u kohokoliv jiného vyhlásila okamžitou stopku. Nechala jsem okolí, aby rozhodlo o tom, kdo jsem a jak bych se měla cítit.
Čím víc jsem pochybovala o tom, že se mám ráda, tím víc jsem se propadala do beznaděje. Vygradovalo to v několika posledních dnech, kdy se ze mě stala uječená megera, která furt a kvůli všemu řve. Připadala jsem si naprosto neschopná, protože si ani neumím najít chlapa, který by mě opravdu chtěl. Ne jen do postele, ale pro život. Který by chtěl mít rodinu a kterého by rodinný život se mnou neděsil. A nejenže jsem si nedokázala najít aspoň „normálního“ chlapa, ještě jsem si upletla druhé dítě se svým bývalým.
Tomu se říká vyhlídka na skvělou budoucnost.
Byla jsem toho tak plná, že jsem to začala házet na papír . Jedna z technik, jak si vyčistit hlavu: prostě se z toho vypsat. Aby to ale fungovalo, nesmíte to po sobě číst, protože jinak si to do hlavy nataháte zpátky. No a taky to není instantní řešení, je potřeba to opakovat pravidelně, několik dní, možná i týdnů. Začala jsem teprve včera, ale už po prvním vypsání se mi ulevilo. A hlavně mi došlo spoustu věcí.
Mimo jiné například to, proč nastal propad v mém podnikání.
Uvěřila jsem, že se nemám ráda.
Jak se to vůbec stalo? Vlastně nevím. Bylo to nenápadné a postupné. Taky jsem pod vlivem těhotenských hormonů, což na odolnosti moc nepřidalo. Naštěstí mi došlo, že to tak vůbec není. Že i když jsem si nedokázala udržet hranice a dovolila jsem, aby se stalo spoustu nepříjemných věcí, i tak se můžu mít ráda. I když mám pocit, že se mi hroutí svět a že to v žádném případě nemůžu zvládnout, i tak se můžu mít ráda. I když jsem na čas uvěřila, že je se mnou něco špatně, i tak se můžu mít ráda. Můžu sama sebe obejmout a počkat, až budu připravená na další krok. Nebo se rovnou zvednout a začít něco dělat. Nebo to kombinovat. A po celou dobu toho procesu se můžu mít ráda. Dokonce se můžu milovat. Plně a úplně s důvěrou, že když dám opět péči v první řadě sobě, stane se můj život zázračný a skvělý. Už ne tak, jaký byl před tím, než jsem uvěřila bludu, že se nemám ráda, ale jinak a možná ještě lépe než před tím.
Jaké praktické kroky jsem si naplánovala?
- Znovu jsem si začala pouštět terapeutickou nahrávku bezpodmínečné lásky, kterou jsem vytvořila v době, kdy jsem byla se sebeláskou na pomyslném vrcholu. Je boží. Stáhnete si ji zdarma tady.
- Začala jsem se soustředit na péči o své tělo. Hýčkám ho péčí, hlazením, projevuju mu vděčnost.
- Soustředím se na činnosti, které mi přinášejí radost. (Tancuju, háčkuju, chodím na procházky.)
- Každý večer ze sebe vypisuju všechny negativní pocity, papír pak roztrhám a vyhodím.
- Každý večer si napíšu aspoň 5 vděčností daného dne.
A postupně přidám další věci. Teď se soustředím na to, abych se cítila maximálně dobře a udržovala se v dobré náladě. A když to náhodou z jakéhokoliv důvodu zrovna nejde, dovolím si brečet, křičet, být smutná. Přijímám tyhle stavy jakou součást procesu. Není to o tom, abych se tvářila, že se nic neděje. Děje se to sakra hodně. Ale to neznamená, že se tím nechám pohltit a zničit.
