Věděli jste, že na většině žen, které si prošly domácím násilím vůbec nic nepoznáte? Mluvím teď nejen o ženách, které odešly, ale i o těch, které ještě neodešly, a přesto byste neřekli, že jim je v místě, které by mělo být bezpečným útočištěm, ubližováno.
Jak to vím? Sama jsem si tím prošla. Zhruba před 10lety. Můj tehdejší přítel – říkejme mu třeba Pavel – se nejdřív jevil jako princ z pohádky. Byl zábavný, galantní a okouzlující. Stěhovala jsem se za ním ještě v posledním ročníku vyšší odborné školy, praxi jsem si zařídila v Praze a jednou za 3 týdny jezdila do školních lavic, jak mi povinnost ukládala. Tím, že jsem měla praxi neplacenou a rodiče mi moc peněz nedávali, byla jsem závislá na tom, co Pavel vydělal. No a protože mi být vyživovanou přítelkyní nikdy moc nešlo, seděla jsem hodně doma a nebyla moc sociálně aktivní. K tomu jsem se připravovala na absolutória a ven či za kulturou jsme vyráželi jen tehdy, když s tím přišel Pavel.
Další „zajímavostí“ bylo, že jeho nejlepší kamarády byli jeho bývalá přítelkyně s jejím současným přítelem. Samotný tento fakt mě měl varovat a měla jsem utíkat, co mi nohy stačily. No, neudělala jsem to.
Těsně před absolutóriem jsem se v Praze sešla se svou kamarádkou, kterou jsem znala z Karviné. Bylo to poprvé za celou dobu, co jsem vyrazila ven bez Pavla. Osobně jsem v tom problém neviděla, protože mě poznal jako živelnou a divokou holku, jenže se tak nějak předpokládalo, že statusem „zadaná“ se změním v domácí puťku, tím spíš, že to tak zpočátku kvůli nedostatku financí vypadalo.
Jenže pak jsem nastoupila do práce, kterou mi dohodila má kamarádka a najednou jsem přestala být finančně závislá. Právě tehdy začaly první náznaky, které jsem ale neviděla, nebo spíš nechtěla vidět, protože jsem si přála mít spokojený a láskyplný vztah.
S novou prací jsem měla finance nejen na to, abych chodila s kamarádkami na kávu či víno, ale taky na to, abych si mohla koupit nové slušivé oblečení a zaplatit si členství ve fitcentru. Chodila jsem cvičit téměř každý den, milovala jsem různorodost a taky to, že jsem si po té mohla v rámci členství zajít do sauny. Často jsem tam trávila několik hodin, a to i proto, že se Pavel z práce vracel o dost později než já a navíc pak usedl k počítači a věnoval se své druhé práci. Zpočátku se nic moc nedělo, ale jednou jsem ho chtěla překvapit a vynechala svou obvyklou saunu. Hned po skončení lekce jsem se rychle osprchovala a spěchala domů. Místo nadšení mě však přivítal chladně. Nechápala jsem to. „Kde jsi byla?“ zeptal se skoro až výhružně. „No cvičit,“ odpověděla jsem popravdě. „Fakt? A proč jsi doma tak brzo a taky vůbec nemáš mokrý vlasy!“ Měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve špatném filmu. „Vynechala jsem saunu, abychom mohli být spolu, poslední dobou se dost míjíme…“ hlesla jsem. „No, nebo sis byla zašukat někde jinde.“
Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi. Postupně se to zhoršovalo. Podezíral mě a kontroloval, až jsem ho nakonec opravdu podvedla. Prostě z trucu. Nebylo to řešení, ale nějak jsem měla pocit, že nemůžu odejít. Jeho máma totiž do toho všeho onemocněla. Projevila se u ní vážná psychická porucha (později diagnostikovaná jako schizofrenie). Začala dělat nepředvídatelné věci, jako např. volat několikrát denně záchranku a policii s tím, že někde drží někoho z její rodiny či známých svázaného. Několikrát jsme v noci jeli z Prahy do Pavlova rodného města (cca hodinu trvala cesta), abychom si ji vyzvedli na policejní stanici.
Nastalo pro mě asi jedno z nejtěžších období. Pavlova máma byla vážně nemocná. Potřebovala pomoc, nestačila naše podpora, chtělo to odborníka. Jenže Pavel o tom nechtěl nic slyšet, kdykoliv jsem se zmínila o tom, že tohle sami fakt nezvládneme a že by měl mámu přesvědčit, aby šla k psychiatrovi, snesla se mi na hlavu spousta nadávek, urážek a začal krom jiného urážet i mou mámu, která se k němu vždy chovala hezky… A já to tiše snášela, po nocích jsem si plakala do polštáře, protože by přeci ode mě bylo kruté, kdybych odešla teď, když mě nejvíc potřebuje.
Několikrát jsem totiž odejít chtěla. Byla jsem vyčerpaná a utrápená. Kromě žárlivých scén kvůli úplným blbostem, jsem byla hromosvodem, na kterém si vybíjel svou frustraci ze stavu své matky. Jenže když jsem mu řekla, aby se sbalil a šel (byt byl psaný na mě), začaly prosby, pláč a sliby… A taky citové vydírání, jak to ode mě není fér, že partneři při sobě mají stát v dobrém i zlém… Že jsem svině bez svědomí a bez srdce, když chci odejít právě teď a že jestli ho opustím, něco si udělá a bude to moje vina… A tak jsem pokaždé zůstala. (A ano, teď už vím, že to byla naprosto učebnicová ukázka manipulace… jenže když jste ve víru událostí, tak to prostě nevidíte.)
Jednou večer mi napsala kamarádka z rodného města, jestli se chci stavit na víno. Napsala jsem jí, že bych ráda, ale že bych musela vzít Pavla s sebou, aby nedělal scény. Dlouho jsme se neviděly, a tak netušila, co vše se děje… Dojeli jsme k ní, večer probíhal v pohodě, kecali jsme. Došla řeč na mou novou práci. Kamarádka se naprosto nevinně zeptala, jestli s novými kolegy i něco podnikáme. „No, vidíš, zrovna příští týden ve středu si jdeme sednout, máme takový mini teambuilding, ještě, žes mi to připomněla, úplně mi to vypadlo z hlavy!“ Celkem normální věc, že občas na něco zapomenete, obzvlášť, když řešíte věčné žárlivé scény anebo jezdíte na policii pro potencionální tchýni… Jenže ne tak pro Pavla. Do konce návštěvy na sobě nedal nic znát. Jen jsme ale opustili kamarádčin byt, začal opět vyvádět a řval na mě, že jsem mu o akci neřekla schválně, protože jsem věděla, že nebude doma, ale bude u mámy… A pak řekl: „Jsi jen obyčejná děvka, co se kurví, kde může!“ A z nějakého důvodu to právě tehdy vše zacvaklo na své místo a mě došlo, co celou tu dobu snáším a HLAVNĚ, že tohle fakt není normální vztah a že si zasloužím víc. „Zítra si sbalíš věci a vypadneš.“ Začalo známé kolečko, jak mě miluje, jak mu to nemůžu udělat a kdesi cosi, že jestli to myslím vážně, tak že skočí pod metro. Zrovna jsme stáli na stanici a chvíli na to přijíždělo metro… Ani nevím proč, ale tehdy ze mě vypadlo: „Máš tady metro, skákej.“
Otázka za milion: SKOČIL? Neskočil. Jen to byl způsob jeho manipulace. Když jsme došli do bytu a zavřeli se za námi dveře, dost hrubě mě popadl, zatřásl se mnou a něco na mě křičel, už fakt nevím co. Pak mě hodil na postel, hodil po mně své klíče a s prásknutím dveří odešel.
Tohle nebyl úplný konec, ale začátek definitivního konce, který nastal v řádu několika dnů, kdy už jsem měla jasno a stěhovala se z Prahy zpátky k rodičům, abych si mohla dopřát čas a prostor na vyléčení ran, které mi tento vztah způsobil.
Co říct závěrem? Vím, jak moc těžké je o těchto věcech mluvit. Tehdy na mě nikdo nepoznal, že si něčím takovým procházím. Nikomu jsem to neřekla – styděla jsem se. Pod mou maskou spokojenosti a dobré nálady by sotva kdo tušil, co se děje za zavřenými dveřmi. Ale snášet to (ať už z domnělé lásky nebo kvůli dětem apod.) není nikdy dobrou volbou. Odejít bolí, ale zůstávat bolí mnohem víc. Vím to, zažila jsem to. Pokud něčím podobným procházíš, tak Ti chci říct, že nejtěžší je první krok. Pak už to jde ráz na ráz. Neboj se o tom mluvit. Najdi odvahu se svěřit, najdi odvahu požádat o pomoc.
