S takovým životopisem to nepůjde…

13. 4. 2022

Možná víte, že jsem na částečný úvazek zaměstnaná. Je to hlavně proto, že mám dluhy z minulosti. Nechci jim dávat pozornost, a tak mi vyhovuje, že splátky odcházejí automaticky. O penězích to dneska ale nebude.

Dneska bude řeč o sebehodnotě a jak to může dopadnout, když na ni zapomeneme.

Začala jsem zase pracovat v květnu 2017 a od té doby jsem se vždy řídila svým pocitem. Zkrátka díky tomu, že jsem už nějaký čas žila sebelásku, jsem dbala na to, aby mě moje práce bavila a dávala mi smysl.

Zhodnotila jsem, že už se nechci vracet do vedoucí pozice, protože chci mít po práci čistou hlavu. Vedoucí pozice často zahrnuje i povinnosti mimo oficiální pracovní dobu. To bylo před 5 lety. Jako první jsem pracovala pro srovnávač autopojištění. Zpočátku tam bylo skvěle. Líbil se mi přístup vedení, podmínky, i to, že jsem mohla svých 20h odpracovat za 2,5 dne. Cca po 9 měsících však přišly změny. Hodně se tlačilo na doplňkový prodej a začali nám strhávat peníze za věci, které jsme nemohli ovlivnit, jako např. poměr vytočených čísel a zrealizovaných hovorů. Tak jsem se rozhodla odejít a přestat pendlovat mezi Prahou a Karvinou. Věděla jsem, že si zasloužím víc.

Nová práce, nové možnosti, super příležitost

Nastoupila jsem do callcentra jednoho z mobilních operátorů. Byla jsem nadšená. Přístupem, komplexností školení a možnostmi. Nejdříve jsem tam byla na plný úvazek a pak jsem si ho nechala zkrátit. Pohoda. Měla jsem dost času na sebe, na dceru i podnikání. To nějaký čas fungovalo. Po 9 měsících (ano, čtete správně) se změnil manager callcentra. Bylo to člověk, který práci na sluchátku nerozuměl, protože ve svých začátcích pracoval na prodejně a postupně se vypracoval. A začal mít neadekvátní nároky na naši práci. Ale říkala jsem si, že to do konce smlouvy ještě vydržím. Standardně se tam smlouva na neurčito dává až po 1,5 roce. Nejdřív mě přijali na půl roku, pak mi smlouvu prodloužili o rok. Psal se květen 2019 a já sama sebe konejšila, že to do konce září vydržím, a to i přes to, že mi nebylo dobře a do práce jsem přestala chodit s radostí. Přestalo mě to bavit. Zkrátka jsem poslouchala víc mozek, než srdce.

Když tohle uděláte, přijde facka. Nejdřív menší. Když nezareagujete, tak se postupně facky zvětšují, dokud to nebolí dost. U mě pomyslný poslední hřebíček zasadil e-mail mé přímé nadřízené, ve kterém se psalo, že neplním jednu agendu a jestli to nezvednu na určitá procenta, strhnou mi polovinu provizí z druhé agendy, kde jsem pro změnu přeplňovala. Jen pro představu, měla jsem v ní na provizích 500 – 1000Kč denně. To už „bolelo dost“. Ještě ten večer jsem rozeslala životopisy a druhý den oznámila své nadřízené, že chci podat výpověď.

Nečekala to. Nikdo to nečekal. Lidé jsou totiž zvyklí, že funguje negativní motivace. Na mě ne. Odešla jsem. Bez jisté nové práce. Ale věděla jsem, že musím. A pak se s nabídkami doslova roztrhl pytel. Všude mě chtěli. Mohla jsem si vybírat. a protože jsem měla sezení v kanceláři plné zuby, vybrala jsem si známý český řetězec, protože mi seděl jeho přístup k zákazníkům a celková filozofie firmy. Co mě ale motivovalo nejvíc, že se jednalo o různorodou práci a hlavně, že budu v pohybu.

Fitko, za které mi ještě platí

Nová práce byla fyzicky náročná a po prvním týdnu jsem věděla o každém jednom svalu ve svém těle. Jako fakt. Přesto jsem byla nadšená. Měla jsem skvělou šéfovou a kolektiv. Během čtvrtého měsíce přišlo naléhavé volání mé intuice, že je potřeba jít do Prahy. Zažádala jsem tedy o přeložení na pobočku v Praze.

Tam jsem první den byla v šoku, protože jsem byla zvyklá na organizované vedení, organizovaný sklad a týmovou práci. Tady to tak nefungovalo. Ale rozhodla jsem se dát nové pobočce 14dní, jestli se tomu chaosu přizpůsobím. Přizpůsobila jsem se.

Pak jsem se v rámci Prahy stěhovala na novou adresu a dojíždět téměř přes celé město se stalo neúnosné. Tak jsem požádala o další přeložení. Vybranou pobočku jsem měla 10min pěšky od domu a krásně se mi tam nakupovalo. Všude byl pořádek, vše zorganizované, dýchala z toho pohoda. S manažerem jsme si na pohovoru sedli, a tak jsem přestoupila. Byla jsem nadšená. Zase jsem se do práce zamilovala naplno. Jenže náš manažer byl prostě borec, a tak ho povýšili.

Dostali jsme jiného manažera. A to už taková hitparáda nebyla. Neseděl mi. Díky svému daru cítit a občas i vidět energie, jsem hned věděla, že tam něco není v pořádku. Po 9 měsících (vidíte ten vzorec?) pod jeho vedením jsem se cítila vyhořelá a demotivovaná. Začala jsem si hledat jinou práci. Jenže nikde jsem necítila to volání, jako u předchozích hledání. Prošla jsem pár pohovorů, ale nikde se mi nelíbilo, a tak jsem přemýšlela, co s tím můžu dělat.

Už mě vytáčelo, že mi bez předchozího upozornění rušil směny, takže jsem zjistila, že se semnou nepočítá až když jsem přišla do práce. Několikrát jsem ho upozornila, že bych ocenila aspoň informativní SMS, že si pak můžu naplánovat jinou práci. Nic. Vrcholem všeho bylo, když nechal v práci sedět kolegyni se čtyřicítkovýma horečkama. Ohrozil ji, zákazníky i ostatní pracovníky. Poslala jsem oficiální stížnost, kde jsem vyjmenovala všechny činnosti, kterými nedodržuje zákoník práce a vnitřní ustanovení firmy.

Chvíli to vypadalo, že se to bude řešit. Jenže se nakonec nevyřešilo vůbec nic. Zůstal nám stejný manažer. Byla jsem rozladěná a přemýšlela, co dál. V takové energii se blbě hledá práce. Odevšad mi chodily zamítavé odpovědi. To člověku zrovna na náladě nepřidá. Tak jsem opět samu sebe přesvědčila, že to tam ještě vydržím. Že do listopadu to není tak daleko a ještě s tím svezu prosinec, protože vánoční bonusy jsou tam naprosto boží. Jenže během února a března ze mě práce vysála snad veškerou životní energii. Nefungovalo mi v tu chvíli ani podnikání. Jak by taky mohlo, když jsem byla bez energie?

A pak přišla ta facka, která už bolela dost. Skončila jsem v nemocnici. Dvakrát během dvou týdnů. Když jsem ležela v nemocnici, bylo mi najednou jasné, co se stalo a proč. Musím odejít. Jenže ta práce mě pořád určitým způsobem bavila. A znovu mi na mysl vytanula myšlenka, že bych přece mohla mít obojí: práci, která mě baví a zároveň vliv na pracovní prostředí. Stačilo by se stát manažerkou.

Moje kolegyně mě přesvědčila, abych se ozvala našemu bývalému manažerovi. Nakonec po krátké výměně zpráv mě požádal o životopis. Následně mi napsal: „S takovým životopisem to nepůjde.“

Byly doby, kdy by mě to odrovnalo a donutilo pochybovat o sobě. Jenže ty už jsou naštěstí dávno pryč. Pokud mé zkušenosti nestačí, půjdu tam, kde z nich budou nadšení. Před 10 lety jsem z ničeho vybudovala vlastní projekt. Bez předchozích zkušeností, známostí a balíku peněz. Moje reálná vstupní investice byla 11 000Kč za webovky projektu. Svým nadšením a láskou k projektu jsem pak na sebe nabalovala ty správné lidi. Ať už to byl tým, který pracoval za „děkuju“, tak sponzoři a mediální partneři.

Shrnuto a podtrženo: Jsem zkrátka úžasná a vím to.

Každý z nás je, jen někdy nevidíme svou hodnotu. Sebehodnota je úzce svázaní se sebeláskou. Obojí je cesta ne celý život. Pro lepší ukotvení sebelásky a sebehodnoty doporučuju Interaktivní trénink sebelásky.

Nina Młynarczyková
Autor: Nina Młynarczyková

sebelásková čarodějka – vracím lidi zpět na jejich vlastní cestu a učím je narovnat se ve své síle tím, že ukazuju sebelásku v souvislostech.

Článek jsem označila těmito štítky: sebehodnota | práce snů | sebeláska
Sebeláskuality e-mailem

Sebeláskuality e-mailem

Samozřejmě vás také ráda uvidím na FB stránce, ve skupině a na jiných sociálních sítích - ale mejl je mejl. Těšte se na nepravidelnou dávku sebeláskových informací, afirmací a jiných -rmací... 

Fajn. A teď mrkněte do své e-mail schránky, odběr potvrďte a těšte se :)