Tento článek je starý necelý rok. Loňský Samhain odstartoval změnu, která měla za následek rozpad všeho, o čem jsem si myslela, že má pevné základy. Do ledna se pak rozpadlo všechno, co se rozpadnout mohlo. Měla jsem 2 možnosti: bojovat s rozpadem, anebo se podvolit a jít společně s vlnou rozpadu. Vybrala jsem si jít s vlnou a nechala rozpadnout všechno, co se rozpadnout muselo.
Nevím, jak by vypadal můj život, kdybych s rozpadem bojovala, ale troufnu si říct, že by nebyl takový, jaký je teď a asi bych nebyla tam, kde jsem a stále bych si připadala jako křeček v kolečku.
Samhain je starodávný slovanský svátek. U nás se mu říká Dušičky. Je to perfektní období pro pouštění věcí a programů, které už nám neslouží. V neděli před Samhainem jsem uvízla ve vlaku kvůli vichřici. Počasí bouřilo a mně přišlo, že přesně odráží mé vnitřní rozpoložení. Už delší dobu jsem uvažovala, jak bych mohla využít energii Samhainu pro zklidnění rozbouřených vod mého života. Projížděla jsem z nudy Facebook a vlastně moc nevěnovala pozornost tomu, co tam bylo, až na mě blikla událost: Keltský ženský kruh – Samhain. Tohle přesně potřebuješ! Ozvala se moje intuice. Přihlásila jsem se.
V pondělí po práci jdu vstříc novým zážitkům, trochu rozechvělá a nervózní, ale cítím, že je to tak správně.
Na vědomé úrovni chci pustit ze svého života muže, který se neumí rozhodnout, zda chce risknout vztah se mnou, protože se bojí… Jenže tak jednoduché to není. Nevědomá úroveň je úplně jiný level a skrývá něco, co je důležitější…
Kruh začíná rychlým seznamovacím kolečkem: kdo jsme, s čím přicházíme a co očekáváme… Nevím, co čekám, jen cítím, že to potřebuju…
Nejdříve se ponoříme každá sama do sebe pomocí taneční meditace. Cítím se tak živá, zase po dlouhé době opravdu cítím svoje tělo a cítím, jak se skutečně potřebuje hýbat… Kdybych si dnes odnesla jen to, budu spokojená 🙂
Pak následuje cvičení ve dvojicích, jehož účelem je vydolovat, co potřebujeme pustit. Stačí k tomu jednoduchá otázka „kdo jsi?“, která se opakuje stále dokola.
„Kdo jsi?“ Zeptá se žena naproti mně. Zavírám oči, zhluboka dýchám.
„Matka.“
„Kdo jsi?“ Zeptá se znovu.
„Žena.“ A každá další otázka mě posouvá víc na dřeň:
„Dcera.“ – „Malá holčička.“ – „Vyděsěná holčička.“ – „Zraněná holčička.“ S tím zjištěním ukápnou první slzy. – „Nechtěné dítě.“ Proud slz se nezadržitelně valí ven. Moji partnerku to vyděsí, nechce pokračovat. „To je v pořádku, musí to ven,“ uklidním ji. „Kdo jsi?“ Zeptá se rozechvělým hlasem.
„Bojovnice.“ – „Ta, která všechno zvládne.“ – „Ta, která uzdraví ženskou linii za sebou i před sebou.“ – „Prostě jsem.“ – „Bezvýhradná láska.“ – „Podporující náruč.“ – „Průvodkyně.“ – „Nina.“
Konec. Jsem zpátky u sebe. Cítím, že jsem došla přesně tam, kam jsem měla. Pak se ptám já…
Po tomto cvičení je hromadná vedená meditace, která mě zavede po zlaté cestě do paláce, kde se tváří v tvář setkávám s majestátní ženou. Maleficent, napadne mě. Mám se jí zeptat, co mi radí, už nevím, s čím přesně měla rada souviset. Odpověď si ale pamatuju úplně jasně: „Buď hlavně sama sebou.“
„Kdo jsi?“ Zeptám se podle instrukcí. Žena se shovívavě usměje: „Jsem Ty. Jsem Tvá Temnota.“ Vracím se zpátky po zlaté cestě a prší na mě srdíčka a zlaté penízky. Cítím se nádherně.
Po meditaci sdílíme své pocity v kruhu 5 žen. Při povídání si máme motat kolem zápěstí provázek, který se pak rituálně odstřihne. Začínám motat a povídat: „Vyskočilo na mě téma, které jsem si vytáhla na Samheinu už před několika lety a provázelo mě vlastně celý život. Jsem nechtěné dítě, celý život mám pocit, že všechno kazím, všechno dělám špatně. Je špatně, že jsem svobodná matka, špatný je způsob, jak vychovávám svou dceru. Při té meditaci jsem šla po nádherné zlaté cestě, místo k chaloupce jsem došla k nádhernému paláci. Na trůnu tam seděla majestátní žena, její rada byla, abych byla stále sama sebou a když jsem se jí zeptala, kdo je, odpověděla mi, že je má temnota. Bylo to fakt nádherný a byla úplně boží a nádherná. A když jsem se vracela zpátky, pršely na mě srdíčka a zlaté penízky a mě bylo moc dobře.“ Domotávám provázek a vážu na něm uzel. Ženy v kruhu mě vyslechly bez soudů, jen jedné to nedá a potřebuje se doptat na mou Temnotu, mou Maleficent. Vysvětluju, že svou temnotu žiju poměrně intenzivně a hlavně, že temnotu nevnímám jako něco, co by bylo zlé a mělo být skryto. Často totiž jako temnotu označujeme to, co je morálně „nepřípustné“. Co bychom si jako hodné holky neměly dovolit, ale pro mě je důležité být autentická a žít tak, jak to cítím. A já prostě svoji temnotu žiju stejně, jako žiju světlo.
Proběhne ještě rituální odstranění provázku, který symbolizuje to, co potřebujeme pustit.
Nakonec si v trojicích věnujeme láskyplnou péči v podobě masáže, kdy o jednu ženu pečují zbylé dvě a postupně se prostřídáme.
Závěrečné kolo, rozloučení a odcházíme každá svou cestou.
Jdu pomalu přes Staroměstské náměstí, naprosto vědomě kráčím a dávám pozornost každému kroku. Zastavím se ve Starbucksu na dýňové latté. Pustím si do uší muziku, abych se odstínila od ruchu, který v centru Prahy panuje. Večer v ženském kruhu ve mně doznívá, jsem sama v sobě, je mi dobře. Vnímám pohledy kolemjdoucích. Moje znovunabytá lehkost a dovyživená ženská energie září na hony daleko. Takhle jsem to já, takhle to chci.
Děkuji Ti, Maleficent, za Tvé dary, za Tvou moudrost, za Tvou láskyplnou temnotu.
Tehdy jsem pochopila, že temnota není špatná. Jsou to naše střípky, které odmítáme, ale jsou pro nás důležité. Když se naučíme tyto „temné“ energie vědomě používat, v mnohém nám to usnadní život. A proto jsem vytvořila sérií seminářů, kterou jsem nazvala Temné archetypy. Dají se absolvovat jako celek, nebo i jednotlivě. Podrobnosti najdete tady.
