Nadpis možná zní spíš jako thriller.
Ale o tom to dnes nebude. Bude to o žití života. Mého života.
Budoucnost je důležitá
Před cca 2 měsíci se mi obrátil život naruby. Nečekaně, neplánovaně. A to jsem ještě netušila, jak moc se bude obracet znovu.
Sotva jsem si zvykla na novou situaci, věděla jsem, že potřebuju vyřešit budoucnost. Abychom si rozuměli, není nic špatného na tom, když myslíme na budoucnost, ale neměla by kvůli ní trpět přítomnost. I tady a teď potřebujeme žít. I tady a teď potřebujeme odpočívat a starat se o sebe.
Jenže i těm nejlepším se stane, že na to zapomenou. Taky jsem zapomněla. Totálně jsem se ponořila do toho, co je potřeba vyřešit pro budoucnost, že jsem úplně zapomněla pečovat o přítomnost.
Tělo mi hlásilo, že bych měla zpomalit. Věděla jsem, že musím víc odpočívat, ale měla jsem pocit, že to ještě udržím, že to ještě zvládnu. Že to ještě ukočíruju.
Vykřičená stopka
Můj život začal tak trochu připomínat dominový efekt. Doma jsem měla šílený bordel, protože jsem nestíhala uklízet, když jsem chtěla zvládat zaměstnání i podnikání a ještě péči o dceru. Musela bych si ukrojit ze spánku a to už by hrozilo totálním kolabsem.
Byla jsem pořád unavená, ale snažila se sama sobě namluvit, že je to novými podmínkami a že to bude v pořádku. Nebylo. Tělo se rozhodlo dát mi varovný signál. Musela jsem na akutní zákrok. Pod anestezii.
Bála jsem se, ale věděla jsem, že je to nutné. A když jsem se vrátila z nemocnice, začala jsem okamžitě všetečně něco dělat. Aspoň po chvilkách. Pořád. Potřebovala jsem to. Teda jinak: myslela jsem si, že to potřebuju, abych se nezbláznila.
A tak mi tělo dalo varovný signál. Díky tomu jsem proodpočívala víkend. Četla si, spala a hrála hry na mobilu. Vypadalo to nadějně. Takže jsem v pondělí chtěla začít zase aspoň trochu fungovat normálně.
Evidentně jsem nepochopila lekci. Ještě ten večer jsem byla na pohotovosti s následnou hospitalizací a dalším zákrokem. Tentokrát si mě nechali v nemocnici, žádný ambulantní zákrok.
A mě došlo, jak nutné je zpomalit. A nejen to: především mi došlo, že poslední měsíce jen vygradovalo to, co cítím už delší dobu. Že i když své současné zaměstnání miluju, nemůžu tam zůstat. Nevyhovuje mi vedení a snažit se tvářit, že je tam všechno v pořádku, když není, to prostě nemůžu.
Zpracovávám si svůj krok do neznáma a ladím se na možná řešení. Potřebuju si vybrat to, co mě tady a teď neohrozí a zároveň mě posune dál.
Jedno vím ale jistě: pryč ze smrádku, kde je sice teploučko, ale taky je to tam setsakramentsky toxické.
Taky potřebujete rozhýbat energii ve svém životě? Pokud tápete, zkuste začít tím, že zvedne svou energii. Tím vás provede minikurz Rozzař se.
