Generace (nejen) našich matek vyrostla v tom, že všechno musí zvládat samy, že to jinak nejde. V poslední době čerpám docela dost inspirace ze skupin pro ženy, kde není jen má sociální bublina, což je občas dost těžká srážka s realitou. Nedávno jsem narazila na příspěvek ženy, která se ptala, jak přimět manžela, aby změnil práci a tím měl více času na rodinu, protože je kamioňák a doma je jen v neděli, takže je na vše sama a už to nezvládá.
Soudím, soudíš, soudíme…
Co čekala? Nějaký návod, slova podpory, možná i to, že jí někdo poradí, ať se na to vykašle. Pár očekávaných rad dostala. A taky dostala naloženo. Že je vlastně úplně neschopná, protože to ty ostatní „supermatky“ zvládají samy (rozumějte bez větší podpory manžela). Já vím, sítě, internet, víceméně anonymita. To si člověk dovolí hodně. Mnohem víc, než by řekl člověku do očí. Přesto mě nepřestává udivovat, jak rychle lidé vyřknou soudy. Neví naprosto nic o tom, jak vypadá reálný život někoho, s kým se nikdy nepotkali. A hlavně mě nepřestává udivovat, že stále máme pocit, že to žena „prostě musí zvládnou“. Že nemá nárok na pomoc, že je to normální. A právě tohle mě inspirovalo k napsání tohoto článku. Je na čase si uvědomit, že je v pořádku požádat o pomoc. Není to projev slabosti. Je to naprosto normální. Víte, kam vás přivede, když budete chtít všechno zvládat bez pomoci? V lepším případě k dlouhodobé „nevysvětlitelné“ únavě. V tom horším si to vybere daň na zdraví.
Civilizace a odpojení vs. komunita a spojení
Přemýšlela jsem hodně o tom, jak moc je vlastně takhle naše civilizovaná společnost výhodná. Občas mi přijde, že vůbec. V komunitách, které ještě nezasáhl civilizovaný život, jde krásně vidět, jak to může fungovat. Když žena porodí, je 6 týdnů s miminkem a pokud má další děti, pomáhají ji s nimi ostatní z kmene. Vaří jí, starají se o ni, aby měla čas nabrat sílu. Po 6 týdnech dítě zabalí do šátku, nebo je mají na rukách a fungují normálně v komunitě dál. Navzájem si pomáhají. To je u nás skoro nevídané. Když to tak vemu, měla jsem velké štěstí, že jsem mohla své šestinedělí strávit u rodičů. Vždy tam byl někdo, kdo Valentýnu podržel, kdo mi pomohl s přebalováním, nebo ji vzal na procházku, když jsem zoufale potřebovala chvilku pro sebe. Vždy bylo navařeno, jednou se dokonce můj táta s mým dědou pohádali, kdo mi uvaří oběd. Je to jedno z nejlepších období, které jsem v naší rodině zažila. Najednou šly veškeré neshody stranou, najednou tady byly důležitější věci, než odlišné názory na život, na výchovu, na fungování a všechny staré křivdy. To všechno šlo stranou, protože tady bylo něco většího, něco důležitějšího. Nový člen rodiny a novopečená máma, která potřebovala pomoct se sžíváním se s novou rolí. A i když se říká, že miminka si tyhle věci nepamatujou, vím téměř jistě, že za mého narození to tak bylo taky. Vždycky tam byla babička, nebo tam byl děda. Ochotně pomáhali mojí mámě, aby to zvládala. A tady se dostávám k jádru pudla. To, co vytváří naše chování, je zkušenost. Moje máma viděla tu svou, jak ji podporuje a pomáhá, a tak když se sama stala babičkou, podpořila mě stejně tak. A i když se možná vám konkrétně podpory od rodičů nedostalo, můžete být změnou ve své generaci. Můžete se rozhodnout, že to chcete jinak, že pro své děti a jejich děti chcete jiný svět. Takový, kde je normální se navzájem podpořit, kde je normální nabídnout pomoc a je normální ji přijmout. A nemusíte takhle podpořit jen své děti. Můžete takhle podpořit i kamarádky, které podporu rodiny nemají, protože to u nich není zvykem. Laskavost je to, co všichni potřebujeme. Být laskaví k sobě a také k ostatním.
Jak začít změnu? Přestaňte se porovnávat s ostatníma – a je jedno, jestli z toho vycházíte jako „vítěz“,nebo „poražený“. Porovnávejte se vždy jen sami se sebou. A hlavně se zabalte do trpělivosti a lásky. Podpoří vás v tom 21 dní sebeláskových afirmací zdarma.
Líbil se vám článek? Mou práci můžete podpořit kliknutím na tlačítko.
Podpořit
sebelásková čarodějka – vracím lidi zpět na jejich vlastní cestu a učím je narovnat se ve své síle tím, že ukazuju sebelásku v souvislostech.
