Šla jsem na skleničku s jedním svým bývalým přítelem. Říkejme mu třeba Petr. Možná je to pro některé lidi zvláštní, ale já mám opravdu s většinou svých bývalých krásný vztah a se spoustou z nich se vídáme do dnes. Tam, kde láska jednou byla, bude vždy, jen už možná nebude stejná. Změní se intenzita a možná i směr. Má láska k nim spočívá v tom, že si ze srdce přeju, aby byli šťastní a jsem tu pro ně, když potřebují pokecat.
Povídali jsme si, sdílel se mnou trampoty vztahu s vdanou ženou, se kterou se před několika měsíci rozešel. Nechala jsem ho povídat. I když jsme se sešli jako kamarádi, mé terapeutické já prostě zapnulo a spojovalo si informace. Zatím ale bylo zticha.
Jak na tebe působím?
Pak ale nastala chvíle, kdy položil otázku, které pak možná i litoval. Zeptal se mě, jak na něj působím. „Vážně to chceš slyšet?“ Ujistila jsem se. Odkýval mi to. „No tak fajn,“ pokrčila jsem rameny s myšlenkou, že kdo chce kam… však to znáte. „Jsi totálně rozlítaný a koukáš pořád ven, jen abys náhodou nemusel kouknout, co je uvnitř. Snažíš se každému zavděčit, ale při tom zapomínáš, kým jsi.“ Chvíli bylo ticho. „Víš, já prostě nechci nikoho zklamat, a tak se snažím být dost dobrý syn, brácha, strejda, kamarád…“
„A kde jsi tam ty?“ Zeptám se. Odpověď ale dávno znám. Není tam. „Já prostě chci být dost dobrý pro ostatní,“ rozhodil zoufale rukama. „A kde jsi přišel na to, že být Petr Nový není dost?“ „Když já bych nechtěl nikoho zklamat.“ „Aha,“ zvednu obočí a přemýšlím, co na tak ukázkovou větu programu hodný kluk odpovím.
Ty to vážně nevidíš, že?
Dívám se na Petra a nechápavě kroutím hlavou. Pak už ze mě jen vypadne: „Ty to vážně nevidíš, že?“ „A co?“ Zeptá se zmateně. „Jak skvělej chlap jsi,“ odpovím. „Nejsem,“ brání se. „Děláš si ze mě srandu? Tak mě dobře poslouchej: jsi dost dobrý tak, jak jsi a nemusíš nikomu nic dokazovat. Jsi skvělý syn, brácha, strejda, kamarád a jednou budeš i skvělej táta.“
„Víš, já se třeba bojím, že ublížím tobě. Že k tobě nedokážu cítit to, co očekáváš.“ Teď jsem to já, kdo je zmatený. Cože? To bude asi to víno. Chlácholivě se usměju: „Péťo, rozešli jsme se skoro před pěti lety. Opravdu neočekávám vůbec nic. A kdyby náhodou, tak je to čistě můj problém a nijak se tě to netýká.“ „No ale já tě prostě nechci zranit!“ Vede si Petr svou. „Tak jo, budu krutě upřímná, OK?“ Petr kývne na souhlas. „Tak si to shrneme. Lhal si mi o své finanční situaci, čímž jsi totálně podkopal mou důvěru. Opustil jsi mě i Valentýnu kvůli vykonstruovanému problému ve své hlavě, který ani neexistoval a ještě sis o tom se mnou odmítl promluvit…“ „Já vím, mě to hrozně mrzí jak jsem ti ublížil,“ přeruší mě. „No, o to teď nejde. Takže teď mi jen reálně řekni, co horšího mi ještě můžeš udělat? A podívej, pořád tady jsem a nikam se nechystám. Dávno jsem ti to odpustila.“
Víš, čeho se nejvíc bojím?
„Když já se hrozně stydím!“ Vypadne z Petra. „Za co?“ Chci vědět, i když odpověď znám. „Za ty svoje dluhy.“ „Jasně, chápu, ale máš pocit, že tě proto máma má míň ráda? Nebo ségra? Nebo Týna?“ (neteř – pozn. redakce). „No, to ne.“ „Tak vidíš,“ řeknu vítězoslavně. Petr se na mě vážně podívá. „Víš, čeho se nejvíc bojím?“ Odpověď znám, ale vím, že ji potřebuje říct nahlas. Potřebuje, aby mu někdo naslouchal. „Čeho?“ Pobídnu ho. „Že zůstanu sám, ona mi to i Naďa jednou vmetla, že stejně zůstanu nafurt sám.“ „Tak to buď úplně v klidu. Nikdy nezůstaneš sám, protože já tady jsem a nikam se nechystám. Vždycky tady pro tebe budu.“ „Jsi první, kdo to ví,“ zašeptal Petr. Mé terapeutické já se naplno vydralo napovrch a naprosto neomylně ťalo do živého: „Omyl, jsem první, komu jsi to řekl, ale ví to hodně lidí a dost nechutně toho zneužívá. Viz třeba Naďa.“
Každý z nás má rány a programy, které ho brzdí. Nemusí to tak být. Společně je můžeme objevit a pracovat na zlepšení. Chcete se přesvědčit? Stačí si zamluvit poznávací konzultaci zdarma.
