Před časem jsem se vytočila. Jako fakt moc. A jsem za to vděčná, protože mi to ukázalo, kde jsem týden před tím a taky měsíc před tím dobrovolně překročila své hranice a jak se mi to jako bumerang vrátilo.
Neodpovídáte a jste on-line!
Rozmohl se nám tady takový nešvár. Být k dispozici kdykoliv si někdo vzpomene. A když tak neučiníme, je zle, protože přeci svítíme on-line!
Měla jsem dovolenou. Zrovna tou dobou si jedna paní objednala kurz Sebeláska – základ života. Jenže jak se ukázalo, po té co můj webmaster aktualizoval verzi systému, na kterém jede můj web, způsobilo to nepředpokládané chyby a i když se přidělí přístupy správně, zobrazuje se jeden jediný kurz. O chybě mi paní napsala do osobního messengeru. Začínala mi dovolená, ale chtěla jsem to mít z krku, a tak jsem ji odepsala. Chyba. Porušila jsem své hranice, protože jsem předpokládala, že se to vyřeší a bude klid.
Po té, co jsem dané paní odpověděla, jsem odinstalovala dočasně messenger ze svého mobilu. Pořád mi někdo píše. Ať jsou to nabídky MLM, nebo kamarádi. A já jsem chtěla mít klid a komunikovat přes messenger jen když budu chtít.
Problém přetrvával déle, než jsem jí napsala, protože byl hlubší, než jsme předpokládali. Intenzivně se řešil. (A už je vyřešený.) Paní mi od neděle psala na messenger, jak to vypadá, což jsem ale nevěděla, protože ho na telefonu dočasně neměla a na PC jsem prostě nelezla. Ale párkrát jsem svítila on-line, protože v mobilní aplikaci on-line status nevypnete, ale taky si nepřečtete zprávy a ani je nevidíte, takže neodpovíte. Chápu, že to naštve, protože se dostaví domněnky.
„Úplně na mě kašle.“
„Vůbec se to neřeší.“
„Je jí to úplně jedno!“
„Vůbec nekomunikuje!“
A tak podobně. Jak jsem psala, chápu to. S odstupem a prodýcháním svého naštvání.
A co mě tak naštvalo?
Já a moje lenost nastavit si rovnou hranice a odkázat ji na oficiální komunikační kanál, který spravuje osoba plně kompetentní toto řešit, ať už mám dovolenou, nebo ne. Kdybych to udělala, byly bychom spokojené obě: já bych měla svůj klid a paní by se dostalo rychlé odpovědi a nabídky kompenzace. Tu dostala tak jak tak, jen za mnohem nepříjemnějších podmínek.
Co z toho plyne?
Dodržování vašich osobních hranic je vaše zodpovědnost. Vždycky. I když máte pocit, že „oni“ za to můžou. Nemůžou. Vždycky si za to můžete sami. (Tak, jako já teď.) A tak se pojďte dnes na chvíli zastavit a zamyslet nad tím, kde a kdy lidem dovolujete, aby porušovali vaše hranice? A co s tím uděláte příště?
Líbil se vám článek? Podpořit mou práci můžete kliknutím na tlačítko:
Podpořit
